Darwinova Teorie, nebo teorie přirozeného výběru, byla navržena Charlesem Darwinem v polovině 19.století a stala se jednou z hlavních teorií evoluce. Podle této teorie je přirozený výběr mechanismem vývoje druhů. Základní myšlenkou je, že organismy přizpůsobené prostředí mají větší šanci přežít a předat své geny potomkům.
Darwinova teorie odmítá myšlenku, že evoluce probíhá hromaděním získaných charakteristik. Místo toho tvrdí, že změny v těle probíhají náhodně a mohou být pozitivní, negativní nebo neutrální. Změny, které zvyšují šance na přežití a rozmnožování, přetrvávají a předávají dalším generacím.
Lamarkova Teorie navržený Jean-Baptiste Lamarckem v 18.století byl jedním z prvních pokusů vysvětlit příčiny vývoje a změny druhů. Podle této teorie je evoluce způsobena dvěma faktory: principem dědičnosti získaných charakteristik a vlivem prostředí na organismus.
Lamarckova teorie tvrdí, že organismy mohou získat nové vlastnosti v důsledku aktivní adaptace na prostředí. Tyto získané vlastnosti jsou pak předány potomkům. Pokud například žirafy natáhnou krk, aby dosáhly vysokých větví, jejich potomci budou mít také dlouhé krky.
Lamarckovu teorii však vyvrátil empirische Daten und hatte wenig Einfluss auf das moderne Verständnis der Evolution. Naproti tomu Darwinova teorie se stala jednou z klíčových myšlenek v biologii a nadále zůstává důležitou součástí našeho chápání původu a rozmanitosti života na Zemi.
Rozdíly mezi Darwinovou teorií a lamarckovou teorií
Prvním rozdílem je, že Darwinova teorie, neboli darwinismus, je založena na principu přirozeného výběru. Darwin tvrdil, že organismy, které mají vlastnosti nejvíce přizpůsobené prostředí, mají větší šanci přežít a předat své geny dalším generacím. Evoluce tedy probíhá hromaděním užitečných změn v průběhu času.
Zatímco Lamarckova teorie neboli lamarkismus nabízí jiné vysvětlení evoluce. Lamarck věřil, že získané vlastnosti se přenášejí z jedné generace na druhou. Navrhl, že změny prostředí by mohly vést ke změnám v organismech a tyto změny nahromaděné během života těla jsou dědičné. Lamarck například předpokládal, že žirafy vyvíjejí dlouhý krk díky neustálé potřebě dosáhnout potravy na vysokých stromech.
Další rozdíl mezi těmito dvěma teoriemi souvisí s mechanismem evoluce. Darwinismus tvrdí, že ke změnám dochází postupně a plynule, mezi populacemi různých organismů. To vede ke vzniku nových druhů, které vytlačují staré. Lamarck také předpokládal, že ke změnám dochází prostřednictvím jednotlivých organismů, což vede ke vzniku nových organismů uvnitř existujících druhů.
A konečně, poslední rozdíl souvisí s principy dědičnosti změn. V darwinismu jsou změny přenášeny genetickými mechanismy, jako jsou mutace a míchání genů. V lamarkismu jsou změny přenášeny hromaděním životních zkušeností, myšlenkou "dědičnosti nabytého".
Darwinovy a Lamarkovy teorie tak mají ve svých základních principech řadu rozdílů. Darwinismus je založen na principu přirozeného výběru, změny probíhají hladce a jsou přenášeny prostřednictvím genetických mechanismů. Lamarkismus je založen na myšlence "dědičnosti nabytého" a naznačuje, že ke změnám dochází prostřednictvím jednotlivých organismů, což způsobuje vznik nových organismů uvnitř existujících druhů.
Princip dědičnosti získaných znaků
Jedním z klíčových rozdílů mezi Darwinovou teorií a Lamarckovou teorií je přístup k principu dědičnosti získaných znaků.
Podle Lamarckovy teorie jsou organismy schopny během svého života získávat nové známky a předávat je potomkům. To znamená, že změny, ke kterým dochází v těle v reakci na dopad prostředí, mohou být zděděny následujícími generacemi. Pokud například zvíře zmenší velikost svých svalů v důsledku nepoužívání, změny, které nastanou, se mohou přenést na jeho potomky, což nakonec povede k výskytu jedinců se slaběji vyvinutými svaly.
Darwinova teorie zase tvrdí, že dědičnost je založena na pravděpodobnosti přenosu genů z rodičů na potomky. Věří, že změny, ke kterým dochází v těle během jeho života, nelze přímo přenést na další generaci. Místo toho musí být změny zakódovány v genech a přenášeny genetickým materiálem rodičovských jedinců. Lze tedy zdědit pouze změny, ke kterým došlo v genech.
Tento rozdíl v principu dědičnosti získaných znaků je jedním z hlavních důvodů, proč je Lamarckova teorie vědecky považována za zastaralou a neudržitelnou. Pozorování a experimenty provedené v následujících letech potvrdily, že změny, ke kterým dochází v těle během jeho života, nelze přenést na potomky, aniž by došlo ke změnám v genetické informaci.
Proces přirozeného výběru
Hlavní mechanismy přirozeného výběru jsou:
- Výběr přežití-jedinci, kteří mají známky přizpůsobené prostředí, přežívají a rozmnožují se.
- Selekce rozmnožování-jedinci, kteří jsou schopni produkovat největší počet potomků, předávají své genetické vlastnosti budoucím generacím.
Klíčovým pojmem procesu přirozeného výběru je"přizpůsobivost". Je definována jako shoda organismu s jeho prostředím v konkrétním genetickém a fenotypovém stavu. Přizpůsobivost je způsobena mnoha faktory, včetně genetické dědičnosti, mutací, interakcí s prostředím a dalších.
Proces přirozeného výběru byl podstatně odlišný od Lamarckovy teorie, která předpokládala, že získané tělesné rysy jsou přenášeny na potomky. Darwin tvrdil, že změny v organismech jsou způsobeny změnami v jejich genetické informaci a pouze jedinci, kteří již mají přizpůsobené znaky, mají šanci na přežití a reprodukci. Proces přirozeného výběru tedy do značné míry určuje směr, kterým se bude populace v průběhu času vyvíjet.