Kriticismus - je to filozofický směr, který poprvé vyvinul německý myslitel Immanuel Kant v 18.století. Představuje ostrou kritiku dogmatického myšlení a snahu o zkoumání základních principů a předpokladů poznání. Kant se domníval, že neodpovědně zanedbáváme otázku mezí našeho poznání, takže jeho hlavním cílem bylo stanovit tyto hranice.
Hlavním aspektem Kantova kriticismu je jeho nejznámější dílo-Kritika čistého rozumu. V něm rozvíjí svou teorii poznání a tvrdí, že naše poznání je omezeno na určité formy a kategorie, které jsou v nás, v naší mysli.
Celkem Kant rozlišoval dvě formy našeho poznání - " a priori "(které jsou nám vlastní od narození) a" a plakeriori " (které jsou založeny na zkušenostech). Zdůrazňuje také dvě hlavní kategorie-prostor a čas a čtyři hlavní myšlenky mysli neboli "antinomie" – věčnost, nekonečno, svoboda a povinnost.
Kantova kritická orientace filozofie má obrovský význam a vliv na rozvoj moderní filozofie a vědy. Jeho teorie pomohly stanovit limity našeho poznání a pochopit, že naše úsudky a znalosti nejsou vždy pravdivé a neměnné. Kantova kritika byla silným podnětem pro následné filozofy k hledání nových způsobů a metod poznávání a chápání světa.
Kantovská kritická filozofie: hlavní rysy kriticismu
Hlavním rysem kantovského kriticismu je myšlenka, že poznání je podmíněno interakcí mysli a zkušenosti. Kant vnímal mysl jako aktivní subjekt, který aktivně organizuje Zkušená data, nikoli jen pasivně vnímá okolní svět. V důsledku tohoto procesu se vytváří znalost vnějšího světa, ale je vždy omezena kategoriemi a formami vlastního poznání.
V kantovské filozofii zaujímá zvláštní místo také pojem "apriorní". Kant věřil, že existují určité znalosti, které získáváme bez ohledu na zkušenosti, a priori. Například znalost prostoru a času, Kategorie porozumění, syntetické principy myšlenky empirické představivosti. Tyto apriorní formy jsou nezbytnými podmínkami pro možnost poznání.
Kantova kritická filozofie však také přináší omezení našich poznávacích možností. Zejména Kant poukazuje na omezenost racionálního myšlení a potřebu vzdát se toho, co přesahuje zkušenosti.
Stručně řečeno, Kantovská kritická filozofie se vyznačuje následujícími hlavními rysy:
| 1. | Aktivní zapojení mysli do tvorby poznání. |
| 2. | Apriorní formy poznání, které určují možnosti poznání. |
| 3. | Omezenost poznání a nutnost oprostit se od racionálního myšlení v oblasti, která není přístupná zkušenostem. |
Kantov kritický přístup k filozofii
Kantova základní myšlenka byla, že nemůžeme dosáhnout skutečného poznání světa prostřednictvím přímé zkušenosti nebo čistého uvažování. Věřil, že naše chápání věcí je v mezích našich vlastních poznávacích schopností a že nemůžeme překročit tato omezení.
Kant vyvinul koncept "transcendentálního idealismu", podle kterého je svět, jak ho vnímáme, spíše konstrukcí naší mysli než nezávislou realitou. Tvrdil, že můžeme poznávat pouze jevy, tedy to, jak se nám věci jeví, ale ne jejich pravou povahu.
Kantova hlavní díla, ve kterých rozvíjí svůj kritický přístup, jsou "Kritika čistého rozumu", "Kritika praktického rozumu" a "kritika schopnosti úsudku". V těchto dílech zkoumá základy poznání, etiky a estetiky a zabývá se otázkami o možnosti a hranicích naší mysli.
Kantův kritický přístup měl velký vliv na filozofii 19.a 20. století a jeho myšlenky stále zůstávají předmětem aktivních diskusí a výzkumu. Prokázal potřebu kritického myšlení a zpochybňování přijatých pravd a ukázal, že naše představy o světě nejsou absolutní pravdou, ale pouze naším způsobem, jak ji zkoumat a interpretovat.